Sebauspokojenie pred zhasnutím svetiel

Po dlhom a únavnom dni, posledná vec, ktorú si niekto želá, je zostať v tme, keď je čas na oddych. Našťastie naša protagonistka presne vie, ako rozsvietiť miestnosť svojou žiarivou žiarou. Ako sa skláňa na chrbát, mesačný svit nad ňou kaskáduje, osvetľuje jej bezchybnú pokožku a zvýrazňuje jej zvodné krivky. So šibalským leskom v očiach siaha po svojej vernej sviečke, nastavuje náladu svojim jemným, mihotavým svetlom. Jej prsty tancujú po tele, každý dotyk vysiela vlny rozkoše, ktoré ňou prechádzajú. Nespěchá, vychutnáva si každý okamih, každý pocit. Její ruce se vydávají na jih, její prsty sledují dráždivou cestu, než konečně najdou svůj cíl. Místnost se rozléhá s jejím jemným sténáním, když se ponoří hlouběji, ztracená v extázi vlastního doteku. Svíčka hoří nízko, vrhá na ni teplou, uklidňující záři, když dosahuje vrcholu své touhy. Pohled na ni zářící v tlumeném světle je pohled, důkaz síly sebepotěšení.